[Úvodní stránka][Textové menu]
[Přihlásit se]

Práčata na Jizeře & Tanvaldské Kamenici (2004)

Práčata na Jizeře & Tanvaldské Kamenici (2004)

(aneb zase o krok dál)

 

[Zde je video!]

Nebudu psát zdlouhavě o tom, co stejně všichni víme a co nikoho nezajímá. Dvoudenní voda je akce, kterou všichni z nás již absolvovali, a proto jen ve zkratce.

            Sobotní etapa je naplánována z Horní Sytové do Semil (cca 14 km). Počasí není nejhorší, voda je zatraceně studená. Deset dětí, šest vedoucích a návštěva (Brouzdovi + Vandové) se kolem jedné vrhají do peřejí Jizery. Vody je tak akorát na splutí. První jez by se dal na malých lodích skočit přímo po špičce do válce. Je 2,7 metru vysoký a tváří se hůř, než jak se ve skutečnosti chová. Nakonec sjíždí (skáčou) Franta, Pila, Šimon Čak. Válec nedrží. Jedeme dál. Peřeje svou obtížností nepřesahují obtížnost WWII-. Vodácky nejhezčí se zdá kus u ústí Jizerky, která by také stála za hřích. Vše je zvládnuto celkem bez problémů. Jen ty co občas blbnou ve válečku, to také občas práskne. Ten někdo nemá neopren a je to Šimon. Sluníčko nehřeje. Slušná zima. Ještě jednou se koupe Vanda s Kačkou na rozbořeném jezu, kde táhne proud silně na levou kozu. Holky také nemají gumy, ale úsměvy se jim nevytrácí. Následují ještě dva jezy, které vodáci rozhodně neprojektovali. „Voleje“ mezi nimi také nepatří k pochoutkám servírovaným na pádlo milovníka divoké vody. Krajina je ale skutečně krásná až k předměstí Semil. Tam pro dnešek naše plavba končí a následuje přesun auty do Malé Skály. Loučíme se s návštěvou. Přespáváme.

            V neděli se naše výprava dělí. Rombifer, Honza, Zbyněček, Vanda, Kačka, Anča, Míša, Mirek, Verča, Pila a Petra mají v plánu etapu ze Spálova na Malou skálu (cca 10 km). Počasí je stejné jako v sobotu. Po krátkých peřejích max. WWI, přichází jediná zajímavá část plavby- jez Železný Brod. Dalo by se trénovat, ale chybí morál. Studená voda všechny odrazuje. Škoda. Zbytek už nestojí za zmínku.

            Druhá část ve složení Šimon, Čak, Ďábel, Štěpán a Franta (podporovaní Ivanem) vyráží na Kamenici. Naše etapa je na poslední chvíli naplánována z Navarova do Podspálova (cca7 km).

            „Pod Haraticemi Kamenice vstupuje do dolního kaňonu, který patří k nejkrásnějším na našich řekách. Spád se postupně zvyšuje,řeka se zařezává do údolí a balvanů v řečišti přibývá. Přicházejí romantická místa s poetickými názvy jako „Prádelna“ či „Tobogán“, která popisují vodákovy pocity při průjezdu.“

7,1            Navarov

6,8       stupeň se šikmým válcem !!

6,7            prohlédnout peřej Tobogán, 2 vodní válce !!, pokračují peřeje WW III-IV

3,6       dále max. WWII

tolik kilometráž

 

            Franta a Ďábel v Tobogánu Nasedáme do lodí s pocitem jisté nejistoty. Voda je ještě studenější než na Jizeře,        i když se to zdá nemožné. Tušíme, že tohle sousto patří k těm větším. Řeka má opravdu slušný spád a lodě se po ní řítí rychle. Peřeje a válce nutí všechny k maximálnímu soustředění. I přesto se postupně všichni ocitáme ve velkém válci mezi skalami, který drží a drží. Svou práci vykonal skvěle- rodeové lodě pouští až po prásknutí. Šimon i Čak končí přimáčknutí na strom pod skalou (Šimon stále v lodi). Proud je nechce propustit z objetí kmene. Nakonec se nám daří vyprostit i Čakův kajak. Všichni jsme promrzlí a vykulení. Pokračujeme. Ivan na nás ze břehu gestikuluje, ať přistaneme. Tušíme Tobogán. Zvláštní pohled. Nějak si sebe nedokážu (ne jen já) v té soutěsce představit. S chutí do toho a půl… a už tam na půl jsem a už jsem tam celý a už mě to mele a vyhazuje na skálu a už se práskám a jen horko-těžko vylehávám. Mám smíšené pocity a klukům se do toho nechce. Nabízím, že pojedu s někým na americe. Po chvilce ticha do toho jde Ďábel se mnou. Je to hold loď na extrémy. Stačí to tam správně poslat, nic nezkazit a je to. Proplouváme. Nedoporučuji Šimonovi, aby jezdil na rodeovém kajaku. Sežralo by ho to stejně jako mě na singlu. Nakonec je mu taková zima, že nejede vůbec. Poslední, kdo se do tobogánu vrhne, je Čak na červeném Bertíkovi. Zvládá to dobře. (Přece jen bych „staré“ dobré baculaté a delší plasty, mající výtlak, nezatracoval). Zima je všem stále větší. Čak, plný euforie z Tobogánu, na chvíli nedává pozor a už je tam. Stále je voda náročná- jazyky, kohouty, válce, kameny a padá to dolů. Je to zážitek.

Pak už jen nesjízdné jezy a spodní WW II, kterou si užíváme v klidu. Promrzlí a unavení končíme v Podspálově. Je nám dobře a já mám pocit, že se povedlo Práčatům posunout se zase o krok dál. Je to fajn pocit. Pocit, že to má smysl. Pocit, že se hýbeme z místa (tento školní rok- Hamerák, Kamenice,…). Pocit, že se dá jít dál a ne jet jen čtyřikrát do roka na Sázavu.

            Domů jedeme podle plánu. Vše se daří, většina z nás je plná zážitků, ale nejdůležitější je, že se nikomu nic nestalo.

            Vypadá to, že chuť vyrazit na další vody je (alespoň u někoho). Na podzim se máme určitě na co těšit.

 

AHOJ Franta

Video 1 (1.5 MB)
Franta projíždí Tobogán. Jedno hezké vylehnutí, jedno hezké zvednutí.

Video 2 (1.3 MB)
Čak projíždí Tobogán. Čistý průjezd - dlouhý kajak klasického profilu je velká výhoda.