O akci "Zima 99" jsem se dozvěděl někdy v prosinci. Tehdy jsem seděl s
Q. (Kuba + Vendulka - postavením zhruba odpovídající legendárnímu M. z
Jamese Bonda) v Plzni na bazénu, kde jsme nad iontovým nápojem Gambrinus
relaxovali po simulaci pohybu. Q. se rozhodlo, že mi zarazí přísun
iontů a vitamínů do okamžiku, dokud na otázku "Honzíku, pojedeš na Zimu?"
neodpovím "Ano". Dost dlouho jsem se snažil dát svými odpověďmi najevo,
co si myslím o duševním zdraví svého mučitele. Na rozdíl od výše
zmíněného agenta jsem nakonec krutému zacházení podlehl.

Dva dny před
odjezdem jsem se dozvěděl z důvěrných pramenů, že operace se překládá z původně
armádního pohoří Brdy na Šumavu. Už tehdy jsem čul průšvih - a měl jsem
jako obvykle pravdu. Váša, člověk (pardón, absolvent Fakulty
aplikovaných věd), jež byl ochoten sdílet se mnou stan
a vařič (obé v jeho vlastnictví) nakonec zbaběle nejel. V ten moment
jsem neměl lautr nic - protože jenom zbabělec nakupuje proviant,
připravuje výstroj a balí v předstihu ( my, báječní muži od počítacích
strojů, obvykle ani nemáme na příslušný předstih čas :-) ). Ani to bohužel Q.
nestačilo, aby přijalo moji rezignaci a nabídlo mi své přístřeší. Ach jo...

V pátek, doraziv domů o čtvrté hodině odpolední, mi došlo, že už jde
fakt do tuhého a chtělo by to aspoň koupit něco k jídlu. Kolem páté jsem
se konečně dostal k balení. Mladý muž by měl být schopen se sbalit během
hodiny - no jo, jenže by musel vědět, kde má psí dečky, šusťáky, šátek,
rukavice, mapu, krém na xicht a sposutu dalších pitomostí, které se tak
snadno "dobře uklidí". Takže v momentě, kdy vlak vyjížděl z Plzně,
mladý :-) muž se strhaným výrazem v tváři dobaloval s myšlenkou "... on
to někdo bude mít" a o deset minut později v nových nevyšlapaných
kanadách (aspoň namazaných - zaplať pámbů Perunovi, na tohle mi čas
ještě zbyl) zvolna kráčel k nádraží. Jistě neprávem byl  tento styl
přesunu kdysi nazván "Tryskové kanady". Vlak dorazil s obvyklou rezervou (30 vteřin
po vydýchání), v duchu jsem se rozloučil se svými rodnými Přešticemi a
očekával běh věcí příštích.

Nezklamal jsem se. Začalo to už ve vlaku - když Q. vidělo, že už mi
nemusí nic slibovat, protože hrubou silou mě na téhle akci už udrží
(zkuste utéct před cca 12 lidmi), začala loterie. Hlavní cenou
jsem byl já a vyhrávající (či prohrávajicí) ten, čí stan budu sdílet.
Nakonec výhra dopadla na bedra Štěpána s Lenkou. 

Cesta proběhla vcelku bez zajímavostí - za zmínku stojí snad jenom to,
že v Klatovech v nádražní restauraci trpí personál nějakým zvláštním
druhem selektivní hluchoty - nevnímal Lenčinu otázku "máte whisky" ani
po několika opakováních, a bojuje proti alkoholismu mladistvých -
mlaďoši z Kořesu čekali na pivo snad půl hodiny.

Kolem půl deváté se ukázala výhoda komunikace s místním obyvatelstem, byť
bylo navlečeno do uniformy modré barvy. A tak jsme už na druhý pokus
okupovali uličku v tom správném vagónu. Tady se teprve ukázalo, jak má
Kuba dlouhé vedení - vytáhl placatku s whískou. Rázem patřil k
nejoblíbenějším členům výpravy. Vlak se kupodivu rozjel, čas od času i
zastavil, až jsme se octli v Nýrsku a začli se shánět po noclehu.

Začalo se mi to docela líbit - ještě jsme nedorazili na konec Nýrska, a
už jsme kufrovali (deset minut). Po chvilce mírného stoupání se pod
nohama objevil sníh a byl přivítán nadšením (naposledy). Kousek za jakousi
zřícenínou pro dnešek končíme. Stany stojí v závětří (tedy ostatní jo,
protože náš dělá větrolam). A já jsem vyfásl jako na potvoru místo na návětrné
straně. Na revanš jsem svým hostitelským zvířatům aspoň spořádal kus večeře.
Kolem půlnoci jdem konečně založit blechám.

Ráno je docela dobře - rozhodně tepleji, než před 8 hodinami. Písa se
prohlašuje za osvíceného diktátora a vůdce a stanovuje odchod na nesplnitelných 9:50.
Možná by se to podařilo, nebýt toho, že mí hostitelé nezklamali a jsou
poslední - údajně jako obvykle. A tak po akademické čtvrthodince trvající 35 minut vycházíme.
Pochodová trasa je stanovena na Černé jezero - Čertovo jezero -
Železná Ruda.

Jak si tak šlapu, začíná mi docházet, že jsem si ráno pěkně blbě sbalil.
Pokud jdeme po dřevařských dálnicích, jde to. Míjíme ceduli "Černé
jezero 15 km" a začíná být hůř. Sněhu přibývá na zemi i ve vzduchu, nožičky se
boří, větrovka je turch, srdce buší jako zvon, funím jak sentinel.
Chtělo by to udělat něco s mým špekovitým a nesportovním tělem. Začíná drasticky
sněžit. Při obědu pod Lovečnou během 10 minut přibylo na batohu snad
centimetr. Honzík si začíná nadávat, že si botky nenamazal pořádně a
padá na něj kromě sněhu i deprese. Džíny od kolen dolů jsou obalený
sněhem a ledem (jó, kdyby byly šusťáky, a nebo aspoň psí dečky...).
Začínám se cítit jako sněhový pes v zápřahu - šlapu, koukám, kdy se zase
propadnu a utěšuju se tím, že skrz sníh stejně není nic vidět. Ještě, že
za chvíli dorazíme na Stateček, a odtud lze dezertovat do
Hojsovy stráže. Jsme tam. Nejsem jediný měkoň, i když je třeba
přiznat, že vypadám nejhůř. Se mnou odchází i Q. a mí stanonosiči ŠL. Cedule
"Hojsova Stráž 7 km" mi na náladě příliš nepřidala. Procházíme Hamry a nakonec
dusáme přímo do svahu k nádraží na Hojsovce. K půl šesté již opět pějeme ódy na civilizaci a
některé její vynálezy - pivo, kafe a hrachovku.

Sledujeme mimořádně
napínavý díl Pobřežní hlídky (Blej Woč), asi 17. série. Úžasný Mič
Bjůkenen zabící elektrického úhoře, rejnoka nebo jinou potvoru
defibrilátorem, je sám po krk ve vodě a za ramena se ho drží zbývající
hvězdy serialu. Skoro to vypadalo na poslední díl seriálu a krásný hromadný
pohřeb, ale nic. Snad příště ... Při plynulém přechodu na ještě kvalitnější
pořad Rande si ani nevzpomenem na tvrďáky, kteří v době našeho odchodu měli
plán "spát někde u Černýho jezera a zejtra se uvidí... ". Při odchodu
z restaurace máme problémy s nohama, a není to (vyjímečně) způsobeno množstvím
požitých tekutin.

Ve vlaku s Kubou rozebíráme SSL. Průvodčí valí klíny do hlavy ňáký babě,
takže ani nevnímá, že nás jede pět a platili jenom čtyři. Ten pátej byl jsem
já.

Takže, můj milý deníčku, co dodat:
- džíny do sněhu nejsou to pravé ořechové
- džíny do sněhu OPRAVDU NEJSOU to pravé ořechové
- balit bágl tak, že se nejtěžší věci dají úplně dolů je sice možné, ale
doporučil bych to pouze jedincům s mimořádně vypracovaným hrudníkem
(převážně mužského pohlaví), nebo cvokům a masochistům (na pohlaví
nezáleží)
- nové kanady lze docela dobře vyšlápnout na sněhu během dne a půl, pokud jednomu nevadí
  totálně mokrý nohy. Ještě se sluší dodat, že by příslušný vyšlapávtel
  měl být připraven na eventualitu, že zapadne do půlky stehna do
  závěje, nohu po menším boji osvobodí a botu holt vyhrabe ....
- až se půjdu koupat, musím si s sebou vzít defibrilátor. Jeden nikdy
neví ...
- jsem zvědav, jestli se do příštího roku poučím. Ale určitě se přidám znovu

                Tááády táááády tááády dá
                And that's all, folks


                                        Honza