The Year After

V prosinci roku 1998 jsme začali přemýšlet o datu akce "zima" a od té doby mě 
prostupovalo jemné chvění dobrodružství. Čím víc jsem o akci přemýšlel a
datum konání se přibližovalo, tím bylo chvění silnější. Sami to chvění znáte
- přepadne vás tehdy, když se blíží něco, co se vymyká zavedeným standardům,
tehdy, když máte udělat něco neobvyklého nebo dobrodružného. Literatura zná
toto chvění již dlouho a používá ho při popisu báječných scenérií velkých
akcí a skělých hrdinů. To chvění se jmenuje strach.

Kdykoliv mě ovanul chladnější větřík, omylem jsem se postříkal studenou
vodou nebo jsem podcenil počasí a vzal si pod péřovku jen dva svetry,
mikinu a triko - vzpomněl jsem si se strachem na datum akce Zima a řekl jsem
si: "To bude kosa!". Týden před akcí jsme byli na procházce mezi Karlštejnem
a Berounem. Padal sníh, foukal vítr a vůbec jsem na tom byl duševně velmi
špatně. "To bude kláda!", opakoval jsem si stále. 

Ráno v den konání akce jsme šli z parkoviště do práce (zhruba 250m) a
zastihla nás sněhová bouře s blesky a mocným větrem. Ještě byl čas na
odvolání celé akce, ale poznámka o sněhové bouři by Kořesy vyprovokovala k
ještě větší radosti a nadšení z nadcházející akce, a tak jsem se začal
smiřovat s osudem.

V čas Č jsme se potkali s ostatními Kořesy na plzeňském nádraží a jejich
nadšení z konání celé akce by bývalo nakazilo i mě, kdybych si (jistě jako
jediný) neuvědomoval, jaká hrůza nás čeká "tam nahoře". I neminul jsem se
odhadem když jsme vystoupili (po krátké návštěvě klatovské restaurace) v
Nýrsku a sníh byl ten tam a jediné, co v dalekém okolí připomínalo zimu bylo
naše oblečení (a moje husí kůže, které jsem se nezbavil do soboty). 

Po kratším tápání, při kterém jsme nechtíc navštívili všechny kulturní
památky města Nýrsko, se naše skupina ocitla ve volné přírodě, prošlapávala
si cestu bahnem a trním stále do kopce a dokonce navšívila zříceninu
malého hradu Pajrek. První zoufalé hlasy, prosící o spočinutí na tomto místě
byly razantně odmítnuty a po dalším nočním pochodu se nakonec stany rozbily
na louce mírně poprášené sněhem. Věru nuzný výsledek našeho nočního pochodu. 

Loukou se hnal vítr, který lomcoval stany, strhával plameny vařičů a nikoho
nenechával na pochybách, že právě tento den je v meteorologiké historii
pošumaví nejméně vhodný pro bivak na louce. Potom, co jsme  s Vendulkou
pojedli skrovné polévky a ujistili se, že Jejda je skutečně vyčůrinkaná a
vykakinkaná, zalezli jsme do spacáků, zatrhli stahovací provázky a
přemlouvali tajnou modlitbou vítr aby už přestal foukat a vytvářet tak
kulisu podobnou vyhroceným scénám filmů jako Král Šumavy, Cliffhanger či
Příběh opravdového člověka. 

Ráno bylo podobné všem ostatním ránům, které jsme strávili pod stanem na
sněhu - zima, vítr a nechuť vystrčit třeba jen nos ze spacáku. Všechna tři
rána, která jsem na sněhu zažil, se vyznačovala jektáním zubů, vařením čajů,
konzumací snídaní a hlavně půlhodinovým poskakováním na batohu, do kterého
se snažím nacpat spacák. Dobře vím, že je-li zabalený spacák, půl práce je
hotovo, a tak zabalení ostatních věcí je jen rutina a pohoda. 

V sobotu okolo desáté hodiny ranní, kdy slušní lidé přemýšlí o tom, jestli
vstanou z postele hned nebo raději za hodinu, vyrazila naše grupa po modré
značce a zahájila tím obdivuhodný a páteř lámající výstup blíže ke sněhu.
Nejprve bylo sněhu několik centimetrů, potom přibýval a nakonec ho bylo víc
než dost. Nebyl to sníh milý, který potkáváme v reklamách na "fresh"
výrobky, ani pouhý prašan známý z komedií sříbrného plátna. Byl to sníh
zákeřný, zbavující tělo energie, odhodlání a chuti do života. Byl až metr
hluboký, v půlmetrové hloubce byla zmrzlá šlupka, která unesla možná Jejdu,
ale zřídka kdy člověka. Propadal jsem se do sněhu průměrně každým třetím
krokem, nečekaně, zákeřně a zcela stochasticky. Když jsme po dvouhodinovém
trmácení seznali, že ušlá trasa měřila čtyři kilometry, jala některé z nás
panika. Při každém propadnutí na mě přepadl batoh a když jsem se chtěl ze
sněhu vymanit, zapadl jsem druhou nohou obvykle ještě hlouběji. Nejinak tomu
bylo u ostatních a to mi působilo jedinou a opravdovou radost. 

Psí dečky (návleky), jejichž jsem pyšným majitelem, plnily svou práci
dokonale, ale 
zradily moje nové kanady. Vlastně nezradily, ale prozradily na sebe, že jsem
je řádně nepromazal a co hůř - nerozchodil. Po útrpných patnácti kilometrech,
které by se bez přehánění daly nazvat očistcem, jsme se dostali k
rozhodujícímu místu jménem Stateček. Tam padlo rozhodnutí, že výprava bude
rozdělena vedví: měkká prsa sejdou do údolí a blázni (spolu s "Tlustou
rukou") budou v šílenosti pokračovat. Pečlivý čtenář jistě nahlédne, do
které kategorie se řadí sám autor. 

Netoliko tomu tak, naše smělá skupina, která se neohroženě spustila 
nebezpečným sestupem do údolí neměla na růžích ustláno. Na začátku obce
Hamry se na uježděném sněhu tvořilo nepříjemné náledí, které několikrát
poznalo mé pozadí z velmi nepříjemné blízkosti. Výsledkem byla moje snížená
pohyblivost, mírná opruzenost a totální vysmátost ostatních - tzv. kamarádů.

V obci Hamry nás rovněž nepřekvapila zastávka ČSAD, ze které odjíždějí
autobusy do Nýrska pravidelně ve čtvrtek o vánocích, když je přestupný rok. 
Protože jsme autobus asi o měsíc a půl zmeškali, museli jsme dojít do
Hojsovy stráže - nejbližší to spásy lidského pokolení - železniční stanice.
To vyžadovalo nadlidské úsilí při koncentraci všech zbývajících sil
duševních i tělesných. Pokračovali jsme po silnici a po modré značce, když
tu najednou se na stromě objevila neumělou rukou napsaná cedulka s nápisem
"Nádraží" a šipkou, ukazující do smrtelně prudké strže. Věděli jsme z mapy, 
že nádraží je vzdáleno asi 2 km po modré značce. Tušili jsme také, že podobné 
zkratky vytvářejí domorodci a umísťují je na stromy tak, aby se pak turistům
zpoza oken svých domovů smáli, protože vyznačená cesta směřuje sice do
šíleného kopce, za to však opačným směrem, než je nádraží.

Díky mé fantastické navigační schopnosti, vrozenému orientačnímu smyslu 
a cestovatelské krvi, která koluje v mých žilách jsem ve vší skromnosti
dorazil na nádraží jako první, zjistil jsem nejbližší spojení a jen pro
utěšení těch nejnižších tělesných pudů svých kolegů jsem zjistil polohu
hospody.

Jistě znáte pocit, kdy se do vyčerpaného těla vrací energie, kdy do všech
cév a žil teče blaho a na stole před vámi se na lístku kupí hromada
rozverných malých čárek. I nám se do tepen vracela míza a po sečtení hromady
čárek jsme s radostí  seznali, že nám stále zbývá na vlak. 

V Přešticích nás opustil druh Jan, v Plzni si po svém odjeli tlamičky Lenka
a Štěpán. Vlak do Chotěšova jsme nalezli jako v mrákotách, domů jsme se
dopotáceli před půlnocí a konečně se nám splnil ranní sen. Z toho, co dříve
připomínalo dolní končetiny, jsme sloupli zbytky obuvi a začali seškrabávat
ponožky. Z bot vycházel tenký proužek dýmu a zbytky ponožek se schovaly pod
skříň. Na levé patě jsem objevil puchýř velikosti mexického dolaru...

Probudili jsme se ráno právě k obědu. Zavzpomínali jsme si na naše zmrzlé
kamarády v horách a bylo nám velmi dobře. Příště si nakrémuju boty a jistě 
vydržím déle ;-)