GRAN PARADISO 1999

Co čekáte od akce, která začíná v pátek třináctého a sraz je v Pekle?
 


Článek z MF Dnes


Zájezd na Gran Paradiso ... místo lehké turistické cesty jdeme těžkou lezeckou ... utekli nám a tak na ledovec vyrážíme sami ... počasí se kazí a průvodce stoupá podivnou cestou ... stoupáme ledovým žlabem nahoru ... na hřebenu je opravdu hnusně, obracíme ... nejde to, slaňujeme ... průvodce padá do hloubky ... bloudíme v mlze ... stanujeme na ledovci ve 3600 m.n.m. ... sestup k bivaku ... přílet vrtulníku ... třetí noc ve třech tisících ... sestup dolů ... cesta domů, vodopády na Rýnu, Ženevské jezero ... závěr


Všechno to začal Váša, když mi někdy na začátku června nabídl účast na zájezdu plzeňských vysokohorských turistů na italské Gran Paradiso (4061) a švýcarský Grand Combin (4314).

Plán cesty uváděl jako první část akce aklimatizační výstup běžnou turistickou cestou na Gran Paradiso. Na vrchol Paradisa jsme měli stoupat všichni. Pak se byl plánován přejezd pod Grand Combin a vzhledem k tomu, že toto už je regulérní (a těžké) lezení, měli jsme "my amatéři" zůstat dole v údolí a vyplnit čas "nízkou" turistikou.

Vzhledem k časovému presu (přihlášky měly být podány do konce června) nastalo krátké období chaosu, během něhož se různí jedinci přihlašovali a odhlašovali, až vykrystalizovala konečná sestava. Výpravy se nakonec účastnilo těchto osm borců (řazeno po stanech): Toxxa a Haňour, Šakal a Verča, Váša a Filip, Houska a Písa.


Sraz byl v Pekle, což je jedno plzeňské parkoviště, v pátek třináctého. V tutu chvíli tomu nikdo z nás nevěnuje pozornost, ale časem se ukáže, že to pravděpodobně nebylo náhodou :-(. Platíme tři tisícovky a nasedáme do karosy, která se nám na další týden stává druhým domovem. Na sobě máme speciální "akční" trika, která Šakal na poslední chvíli natisknul -- logo KOŘESu na fotografii Gran Paradisa vypadá opravdu dobře.


Cesta proběhla vcelku bez problémů, jen na Švýcarských hranicích se celníkům nelíbil zápis z našeho tachografu, a tak jsme museli čekat asi půl hodiny, ve městě před hranicemi, než nás pustili dál. První povinnou osmihodinovou pauzu jsme absolvovali spánkem u bodamského jezera, v sobotu večer jsme již byli v itelských Alpách a spali kousek od Aosty.


V neděli kolem půl osmé ráno vystupujeme v údolí pod Gran Paradisem. S trochou překvapení zjišťujeme, že jsme jinde, než bylo původně plánováno. Namísto běžné, poměrně nenáročné trasy ze západu přes chatu Emanuelle II nyní stojíme u východní stěny pohoří. Naším prvním cílem je bivak Pol ve výšce 3180 m.n.m. -- a vede k němu cesta zakreslená na mapě tečkovaně: "cesta pro zkušené turisty, většinou značená", píše se ve vysvětlivkách k mapě. Balíme rychle, a tak zatímco všichni ostatní ještě přebalují batohy a připravují se, my už vyrážíme na cestu. Parkoviště je ve výšce 1660 m.n.m., čeká nás tudíž přes jeden a půl tisíce výškových metrů.

Stoupáme po široké cestě lesem podél ledovcové řeky. Říkám si, jaká je to pohoda, no a za okamžik je zde zatáčka a terén začíná přitvrzovat. Nejdříve suťovisko a za chvíli již poměrně ostré stoupání skalní stěnou. Čím jsme výše, tím hůře se dýchá. Batoh na zádech těžkne... Cesta je neustále náročnější a náročnější -- objevují se i exponované úseky, kde jsou ruce už docela potřeba a výhled na desítky či stovky metrů přímo pod sebe člověka zrovna neuklidní. Ale stále je to solidní skála a to je věc, kterou známe -- v Dolomitech i v Rumunsku jsme si již podobných kousků užili spoustu.

Po více než pěti hodinách stoupání jsme nahoře. Nyní již vím, že to byl nejnáročnější výstup, jaký jsem kdy absolvoval -- kvůli převýšení, nadmořské výšce a koneckonců i váze batohu, neboť cepín a mačky jsem s sebou nikdy dříve neměl.

Bivak Pol jsou dvě malé (ale velmi masivně udělané) plechové boudičky na skále. V jedné jsou čtyři úzké postele, druhá je o poznání větší a nabízí devět lůžek. Vzhledem k tomu, že kdesi za námi stoupá nahoru ještě dvacet lidí, obsazujeme rychle menší z bivakbudek. Jsou v ní čtyři úzké postele, takže se v noci budeme muset trochu mačkat.

Kocháme se pohledem na okolní krajinu. Pod námi je z jedné strany ledovec, z druhé kolmá skála do údolí, sto metrů od nás začíná ledová plocha, po které budeme zítra stoupat. Slunce pálí z naprosto modré oblohy, nádherný výhled na hory, v pozadí Mont Blanc a Matterhorn. Prostě pohoda.

S několikahodinovým spožděním přichází ostatní. Ukazuje se, že hned dole špatně odbočili a nastoupali podstatnou část cesty na Herbertet. Neuvědomujeme si to, ale tohle je také dost ostrý varovný signál. Ve vystoupavší skupince vidíme navíc i lidi, kteří přes ledovec jít neměli, měli se jen procházet v údolí -- alespoň tak se to v autobuse říkalo. Zejména Boženka už měla problémy při tomto výstupu; co bude dělat na ledovci?

Bavíme se s Polou o cestě druhý den. Říká nám, jak se máme navázat, kterak chodit po ledovci atd... Domlouváme se, že vstaneme cca v 7:00 ráno a společně vyrazíme.

Slunce zapadá za hřebeny (docela kýč) a tak jdeme spát. Nacpat se do malé budky je docela makačka, ležíme s Písou na jedné úzké posteli, Toxxa a Šakal jsou na zemi pod postelemi, nad hlavou mají centimetr místa. A u hlav nám neuvěřitelně smrdí boty.


Budík řve, vstáváme. Výhled dveřmi ven do údolí je úchvatný. Škoda jen, že Váša na nás už zvenku huláká, že Polova skupina již vyráží. Nepočkali na nás, nevzbudili nás. Hmmm, nepotěší.

Vaříme snídani. Slunce ještě nevylezlo, oproti teplému odpoledni je tu teď docela urputná zima. Inu, ledovec nehřeje. Váša s Filipem jdou pro vodu a vrací se s tím, že teď už pramen z ledovce neteče. No taky aby tekl, když je pod nulou. Konečně máme možnost pochopit, proč je v bivakbudce kanystr s vodou.

Slunce vychází. Kýčovitě osvětlené skály, otepluje se. Vyrážíme. Ledovec je v těchto místech taková obrovská, mírně skloněná bílá plocha. Prvních asi půl kilometru jdeme jenom na mačkách, pak přijdem ke skále, vidíme první pukliny a navazujeme se. Jde se skvěle, je docela teplo, trhliny jsou hezky viditelné (docela hluboké, brrrr) a cesta je prošlápnutá. Nemusíme tudíž ztrácet čas jejím hledáním.

Po dvou kilometrech (hodina pochodu!) se cesta stáčí a před námi vystoupí hlavní hřeben. Je to skalnatý hřbet vysoký tak půl kilometru, zasazený uprostřed ledovcových plání. Povětšinou hodně kolmá skála, sem tam sněhem a ledem zaplněný žleb či nástup do sedla.


V dálce před sebou vidíme malé tečky na bílé pláni -- postupující Polovu skupinu. Děláme krátkou zastávku, během které Váša vytahuje mapu a po chvíli prohlašuje, že Pola stoupá špatným směrem. Koukáme do mapy a shodujeme se na tom, že má asi pravdu. Co teď? Nakonec rozhoduje to, že Pola je náš horský vůdce, asi ví, co dělá, a tudíž bychom ho měli následovat.

Mimochodem, orientace na ledovci je docela těžká. Mapa 1:50 000 se ukazuje jako nedostatečná, příště to jednoznačně chce "pětadvacítku". Kdybych podle této měl hledat cestu, asi bych se docela bál.

Počasí se začíná kazit. Respektive -- přes modrou oblohu začínají prolétat mraky. Nejdřív jen jeden za čas, pak každou chvíli. Váša je nervózní a navrhuje se vrátit. Děláme chybu a přesvědčujeme ho k další cestě.


Polovu skupinu doháníme až u nástupu do sněhem naplněného žlebu, stoupajícího pod ostrým úhlem nahoru. Černá sjezdovka je proti tomuhle docela rovinka. Až sem to byla legrace, teď nastává pravá "horská" část. Nakopat do sněhu mačku, zaseknout cepín, přitáhnout se nahoru, nakopat mačku... a tak pořád dokola. Technicky nijak náročné, tělo ale dostává zabrat. A hlavně nepřemýšlet, co by se stalo, kdyby člověk uklouzl.

Začíná trochu sněžit. Haňour se z toho raduje, Váša propadá depresím. Asi uprostřed stoupání je jediný složitější kus. Metr, možná metr a půl vysoká stěnka a nad ní ledová plotna. Je potřeba se soustředit na každý krok.

A zase lezeme po sněhu nahoru. Hřeben už je na dosah. Povrch je zde zledovatělý, začíná pořádně profukovat a sněhu padá čím dál víc. Postup se zpomaluje, už stoupáme žlebem skoro dvě hodiny.


Najednou stojíme v sedle a dohadujeme se, co dál. Vidíme vrcholový hřeben, ale je to ještě tak půl kilometru daleko a o dvěstě metrů výš. Hřeben je navíc úzký a silně zasněžený, poryvy větru se stávají silnější a silnější. Pak najednou zafouká pořádně a Filip probíhá asi dva metry, než spadne. Viditelnost se snižuje. Cesta na vrchol je příliš riskantní, rozhodujeme se sestoupit -- jediná cesta však vede zpět žlebem, kterým jsme právě přišli. Moc se nám do toho nechce.


Hned na začátku sestupu, v místě, kde se žleb prudce sklání, se Verča zasekává a nemůže dál. Pohled do hloubky je dost děsivý a ona jej nemůže překonat. Stojíme asi deset minut, načež padne rozhodnutí natáhnout fixní lano.

Vážeme všechny naše lana dohromady. Toxxa a Šakal je jdou natáhnou dolů, zatímco Pola s Milanem připravují jištení -- zakopávají cepíny a provazují je. Konečně je vše připraveno a je třeba začít sestupovat. Ukazuje se další problém -- ženská část výpravy nezná pojem "prusík" a neví, jak tento uzel použít. Docela by se to teď hodilo :-(. Vzhledem k tomu, že už tu čekáme skoro hodinu, nakonec je rozhodnuto, že se každý jen cvakne karabinou do lana -- tím se sice příliš nebrzdí, ale alespoň je pád kontrolovaný a vede správným směrem. Haňour si to záhy ověřila, když projela asi třicet metrů.

Mimochodem: v průběhu onoho hodinového čekání si najednou uvědomuji, že už je mi dlouho docela zima. Trvá mi asi deset minut, než se přesvědčím a obléknu na sebe nějaké hadry -- je to totiž šílená práce, rozvázat úvazek, sundat sedák, mačky, boty, ... a pak to na sebe zase nandat. O chvíli poté opakuji totéž s Písou, také se jí do toho vůbec nechce. Převlékání ve 3800 m.n.m. je docela náročné na morál...

Sestupuji jako poslední, nahoře zůstává Pola a Milan. Lano končí zrovna nad tou metrovou stěnkou uprostřed sestupu; všichni tam čekají pod malým skalním výstupkem nahňácaní na ploše asi čtyř metrů čtvereční. Všude jinde je prudký svah. Já už se tam nevejdu a tak čekám (nezajištěný) uprostřed ledové plotny. Nic moc.

Odvazujeme lano a posíláme vlnu, aby ho nahoře odvázali a poslední kus si vzali na jištění. Po chvíli to tak vypadá, neb lano sjede, tak ho stahujeme a Toxxa s Šakalem najišťují druhou část sestupu. Mezitím Pola s Milanem sestupují až k nám. Nemají lano. Nejdříve jej totiž odvázali a když sjelo dolů, mysleli si, že jej vezmou po cestě... ale to už jsme si ho stáhli.


Uplyne jen pár sekund a výprava se mění na malou noční můru. Pola špatně našlápnul, uklouznul a klouzá ke stěnce. Padá dolů... a šílenou rychlostí mizí v mlze. Vypadá to na smrťák, protože žleb se pod námi stáčí a Pola mířil k cca stometrovému kolmému srázu do údolí. Holky brečí.

Hulákáme dolů, mlha se na okamžik rozestupuje a my vidíme na kraji žlebu stát člověka. Radujeme se a sestupujeme dále. Dole však zjišťujeme, že tím člověkem je někdo z první části skupiny a že Pola sice přežil, ale leží na plotně asi pět metrů pod námi.

Vytahujeme jej ven. Měl neuvěřitelné štěstí. Po hodně dlouhém pádu se mu v podstatě nic nestalo, jen si při prvním pokusu o brzdění cepínem vykloubil rameno. Je překvapivě v pohodě -- ale není schopen pokračovat v cestě. Milan a další dva lidé staví na nejbližším možném místě dva stany s tím, že zde s Polou přečkají noc. My chceme sestoupit zpět do bivaku a tak vyrážíme dál, na místě mu necháváme vysílačku a lékárničku.

Sestup až do tohoto bodu trval skoro čtyři hodiny -- 400 výškových metrů!


Viditelnost se stále snižuje, ale čas od času se mlha protrhne. Doufáme, že uvidíme místo, kde musíme dobočit dolů k bivaku. Kráčíme bílou tmou. Fouká stále víc, mírné sněžení se mění v regulérní vánici. Po asi dvou hodinách padá rozhodnutí: zatáboříme. Místo je zde poměrně rovné a za poslední hodinu se viditelnost jen zhoršuje. Cestu nemáme šanci najít. Druhá skupina pokračuje v cestě -- za třičtvrtě hodiny jsou zpět, cestu nenašli.


Stavíme stany. Nikdy bych neřekl, jak je tato činnost náročná ve výšce 3600 metrů nad mořem ve sněhové vánici. Abychom měli dost karimatek pod sebe (poučení z akce zima: nutné jsou dvě na sobě) a kvůli teplu vůbec rozkládáme jen dva Firny. V jenom Písa, já, Váša a Filip, v druhém Toxxa, Haňour, Šakal a Verča. Nevím, jak probíhá stavba u Toxxů, ale Písa a Váša jen stojí -- nejsou schopni nám pomoci. Stavím tedy s Filipem. Budování záhrabů kolem stanu je strašná makačka. Připadám si jak opilý, v jednom okamžiku dokonce omylem natrhávám mačkou Toxxův stan.

Přivazujeme stany k zakopaným cepínům a hůlce, pak je ještě provazujeme horolezeckým lanem, protože vítr stále sílí. Konečně je možno se nastěhovat. První Písa a Váša. Písa je vcelku v pohodě, Váša však v šoku sedí uprostřed stanu v mokrých věcech a není schopen nic dělat. Jen opakuje: "To nepřežijeme! Tohle nepřežijeme..." Nakonec jej donutíme, aby se svlékl do moirového spodního prádla a vlezl do Filipova péřového spacáku. Asi za deset minut "nastartuje" a je zase v pohodě.

Vybalujeme, batohy s přebytečnými věcmi pak vyhazujeme ven a přivazujeme je k cepínu. Ve čtyřech je vevnitř trochu těsno, ale aspoň je teplo. Vařím čaje a polévku, a jsem vcelku v pohodě -- spaní na sněhu známe z akce zima, stan je rozumně ukotven, takže by vše mělo být už bez problémů; stačí jen počkat na lepší počasí. Najednou mi vypíná tělo. Ležím a nejsem schopen se zvednout, napít se, nic.

Usínám a probouzím se za dvě hodiny. To už stačilo k obnovení sil -- mám žízeň, chce se mi na záchod atd. Nespíme moc klidně; poryvy větru, nadmořská výška i počet lidí ve stanu nás neustále budí. Toxxové prý asi v jednu v noci vařili čaj...


Úterní ráno je slunečné. Vstáváme a kocháme se pohledem kolem. Nad hřebenem se objeví vrtulník, zkontroluje nás, pak se vrací na hřeben. Chvíli tam stojí, pak odletí do údolí, vrátí se... když se to opakuje potřetí, jsme si bezmála jisti, že někoho zachraňoval. Ještě, že jsme to nebyli my.

Domlouváme se s Polou vysílačkou, že je celkem v pohodě a sestoupí k bivaku. Skvělé -- nemusíme pospíchat pro pomoc.

Sestup dolů k bivaku (dolů do 3160 m.n.m -- jak podivně to zní) je náročnější, než jsme čekali. Napadlo totiž 15 cm čerstvého sněhu, takže naše včerejší stopa je zapadlá. Postupujeme po paměti a několikrát se musíme vracet, abychom obešli trhlinu. Na bivak dorážíme poměrně pozdě, šli jsme snad tři hodiny. Nemáme sílu sestoupit až do údolí, tak se jen tak povalujeme. Pola doráží jen asi o hodinu a půl později.


Odpoledne doráží z údolí nějací italští turisté a volají pro Polu vrtulník. Jeden z nich je horský vůdce, ptá se, kudy jsme šli atd. Pak nám říká, že to byla nejtěžší možná cesta, že je to na dva cepíny a vůbec že jsme hazardéři. Mimochodem, Kořes++ výprava byla nejvybavenější, protože jsme cepín měli takřka všichni, z Polovské části měla většina jen hůlky.

Dozvídáme se též o tom, že vrtulník ráno z vrcholu zachránil asi šest čechů. A že tam dva zmrzli, ale ti šli nalehko. Tipujeme, že byli z chaty z druhé strany hřebene.


Třetí noc ve třech tisících je zatím nejlepší, všichni spíme jak do vody hození. Asi jsme se právě aklimatizovali. Navíc Toxxa s Haňourem si chtěli užít (nejen) vrcholové romantiky a tak si postavili vedle bivakbudky separátní stan. Máme tudíž spoustu místa.


Středa je ve znamení sestupu. Vstáváme rychle, abychom stihli vyrazit dříve než druhá část výpravy. Nikdo z nás netouží čekat, až Boženka (s patřičným přesvědčováním a hlasitými komentáři) přeleze exponovanější úseky. Bohužel vyrážím poslední a tak jí a ještě jedné dámě musím na prvním větším kroku pomáhat. Po minutě přesvědčování "Tam určitě dosáhnete! Udělejte krok! Nebojte se!" pěním, odcházím a nechávám je v péči Milana.

Sestup je pohodový. Čím jsme níže, tím je tepleji a vzduch je hustší. V údolí jsme snad za tři hodiny. Pak už jen cesta po široké cestě k parkovišti autobusů.

Ve vesnici voláme Polovi. Autobus přijede až večer. Filip volá domů -- a s hrůzou zjišťuje, že v Čechách jsou v novinách i televizi zprávy o smrti českých horolezců na Gran Paradisu. Všichni hned obtelefonováváme rodiny.

Večer přijíždí Pola a sděluje nám, že ti dva zmrzlí byli opravdu od nás. Oboum bylo přes padesát, oba měli zkušenosti z Himalájí. Ale zde podcenili počasí. Vyrazili s několika dalšími lidmi napřed, neoblékli se včas -- a když se obrátilo počasí, prochladli tak, že již neměli sílu se o sebe postarat. Všichni bivakovali pod hřebenem v ledovcové trhlině, ti dva nejstarší bohužel nevydrželi noční mráz... Ostatní čtyři odvezl vrtulník do nemocnice, všichni měli lehké omrzliny.


Cesta zpět trvala kvůli nutným přestávkám řidiče dva dny. Navštívili jsme Kostnici, Rýnské vodopády a nějaký podivný hrad, v sobotu velmi brzo ráno nás pak uvítala Plzeň.


Pokus o dobytí Gran Paradisa, nejlehčí čtyřtisícovky v Evropě, rozhodně neskončil fiaskem. I když jsme nakonec výstup ukončili asi sto padesát metrů pod vrcholem, získali jsme touto akcí daleko více zkušeností, než kdyby nám počasí přálo a vše se podařilo podle plánu.

Původně mělo jít o akci lidí majících velké zkušenosti s chozením po ledovci a s lezením na hory tohoto kalibru -- a my jsme tudíž viděli neobyčejnou šanci se něco naučit. Bohužel, vše se pak trochu zvrtlo...

Vyzkoušeli jsme si, jak těžké je chodit s batohem po ledovci. Pohybovali jsme se v nadmořské výšce bezmála čtyř tisíc metrů a užili si řídkého vzduchu, který každý prudší pohyb mění ve vysilující námahu. Dostali jsme se až na hranu fyzického vyčerpání a na vlastní kůži zažili, jak zrádné může být počasí. Nyní už prostě víme "o čem to je".


Sepsal Houska