Bleskový přechod Malé Fatry

Byl jsem Termitem tak trochu přinucen abych napsal něco o této akci. Tak zde něco málo je.

Oficiální sraz byl na Smíchovském nádraží ve čtvrtek v 21:00. V tuto dobu nás tam moc nebylo, protože někdo přisel pozdě, a nebo přijel později vlakem z buranova - (Plzně a přilehlých osad). Sešlo se nás třináct a jeden pes. Kdo všechno jel - Jejda, Vendula, Kuba; Čuba, Tomáš; Kikina, Houska, Písa; Jirka, Váša; Termit, Jana, Marina a Zetor. Pro nechápající ; znamená rozdělení po stanech, tedy, jak se spalo. V tomto počtu jsme se sešli asi deset minut před odjezdem vlaku. Podařilo se nám obsadit tři kupé, což považuju za malý úspěch. Před odjezdem jsme se občerstvili v bufáči, koupili si zásoby na cestu a poté jsme nasedli do vlaku. Vlak odjížděl v 21:43 a v Žilině byl v asi v 5:00, ale opravdu nevim protože jsem skoro spal.

Cestou, než jsme zkusili usnout, jsme si povídali, jedli, pili a hodovali. Veselý příhody většinou vyprávěl Termit, teda v našem kupé, taky nevím co se dělo v ostatních dvou kupé, ale my jsme se příjemně bavili. Termoska vyprávěl jak si kobercovkou přelepovali nohy, když tam puchýře, jak házel křemen na patronu a pak měl plnou ruku střepin nebo jak komu upadávala kůže i s masem po různých činnostech. Mně osobně se asi nejvíc líbili bajky o zvířátkách a to všechny. V mezičasech jsme si vyprávěli příhody z podobný a jiných akcí. Takže jsme se cestou nenudili. Z normálního kupé jsme udělali lůžkovou úpravu něco okolo půlnoci a šli jsme spát. Abych řekl pravdu v pěti se v jednom kupé spí dost špatně, a proto jsme se moc nevyspali, ale šlo to. Furt lepší než nic, že ano.

Příjemně mě překvapili průvodčí, protože za prvé úspěšně odehnal dav maníků, kteří se chtěli dostat do kupé, kde spal Houska a spol. A podruhé když jsme jeli "zamčený", aby se k nám nedostal nějaký slovák, ukrajinec nebo cikán, tak nás odemkla průvodčí s hláškou "změna průvodčího, ukažte jízdenky" tak ti nejschopnější ji navedli na vedlejší kupé, když odcházela tak nás zase zamkla. Cesta pro nás byla nejhorší, když jsme stáli na hranicích cca 50 minut a do okna nám svítil reflektor. Kvůli němu jsme nemohli ňák usnout. Nakonec jsme nějak odjeli a mohli jsme vesele spát dál.

V pátek ráno nás a i ostatní nenechal vyspat, kdo jiný než Čuba. Čím blíž jsme byli k Žilině tím více prudil a nenechal nás vyspat. V Žilině jsme vystoupili všichni, nikdo neusnul ve vlaku, a tak jsme se mohli vydat na autobus. K autobusovému nádraží to bylo kousek, přesto, jak se vyjádřil Kuba Urbanec, Jejda udělala své jubilejní hov . . , protože bylo první na Slovensku. Autobus nám jel za chvíli, nějakejch těch deset dvacet ,možná i třicet minut. Obsadili jsme půlku autobusu, a právě s tím řidič nepočítal, protože neměl drobné za velké bankovky. Po nastoupení Houskovi vrátil sto slovenských korun a Marině později, po části cesty, tři stovky. Z autobusu jsme vystoupili u hotelu Diery poblíž vesnice Tierchové, vesnice na kraji světa. Po vystoupení z autobusu jsme nijak nepospíchali, a tak po třista metrech jsme zastavili, nasnídali jsme se, spáchali hygienu a trochu jsme se pobavili. Po přezutí, převlíknutí atd. jsme se vši vydali na cestu, směrem do kopců, na horů a výš a výš.

Šli jsme podle potoka směr Diery (malý Slovenský ráj) nebo něco takovýho. Terén byl trošku náročný, nevim jak pro ostatní, ale pro mě jo. Krajina nádherná, žádný smog, splodiny nebo něco podobnýho, lesy, vodopády, skály a spousta ptáků a kytek . . . a jebuňků. Jelikož nikdo neměl žádný pořádný repelent, tak to po tédle stránce bylo docela hrozný, jak cesta, tak stanování. Cesta byla zajímavá, také bylo zajímavé, jak se měnila krajina s nadmořskou výškou, hlavně žebříky a lávky v Dierách. Cestou jsme dělali pravidelný přestávky, aby jsme si oddechli, a také aby nás dohnali ti pomalejší.

Tímto rytmem jsme šli až do sedla mezi Malým a Velkým Rozsutcem, kde jsme udělali první velkou přestávku. Tam jsme načerpali vodu, udělali velkej oddech a po půlkách jsme se vydali na Malý Rozsutec. Po méně náročném výlezu se nám naskytl zajímavý výhled na krajinu pod mrakem. Protože Termit sebou měl mobila, tak na kopečku měřil rybičky. Chytil tam českýho Eurotela, slovenskýho Eurotel, ještě jeden slovenský něcoTEL a dva polský X X X TELy. Sám Termit byl překvapenej kolik toho chytil, i když se na český a polský nemohl přihlásit. Opravdu nádhera. No, tento výstup absolvovali všichni, až na Jirku, který, teda podle mě, udělal tak trochu chybu. Všichni přežili, a proto jsme se mohli vydat dál, pod Velký Rozsutec. Pod dalším Rozsutcem, tím velkým, byla další větší přestávka. Po nějaké době jsme se zase sešli a všichni jsme si odpočali. Po odpočinku jsme batohy připravili na déšť a všichni až na Marinu, která byla skoro mrtvá a prohlašovala, že se asi někde v sobotu odpojí a pojede domů, ale v sobotu jsme jí to pod velkým Kriváněm rozmluvili, jsme se vydali na Velký Rozsutec. Výstup byl hrozný, těch šestset výškových metrů na jeden kilometr, opravdu strašný. Nejrychlejším to trvalo půl hodiny, těm nejpomalejším necelou hodinu. Nahoře jsme se občerstvili a chvíli kochali přírodou, přece jenom výhled byl větší než na Malém Rozsutci, chvíli proto, protože se k nám blížila celkem slušně rychle bouřka. Pamatuju si živě na dva výroky. Tak první byl Houskův , Který vystoupal nahoru, podíval se do krajiny, zakoukal se na nejhezčí místo v širé krajině a řekl: " Tady by měla stát jaderná elektrárna." A druhý, když se dostal nahoru Váša tak se rozhlédl a řekl: " To je hovno" Tímto výrazem komentoval skoro každý výstup, vodopád, atd. Sestup byl o něco rychlejší než výstup, protože s vydinou, že zmoknem a batohy taky se přece jen rychleji maká. K batohům to stihli všichni do deště, ale nemohli jsme se rozhodnout, zda zklesáme, zůstanem a nebo půjdeme do dalšího sedla. Poslední uvedená myšlenka zvítězila, a tak jsme se za začínající bouřky vydali na cestu směr Stohové sedlo. Cesta byla dlouhá a tak nás malý Fatr, no spíš velký fucker [fakr] potrestal dlouhým a vydatným deštěm. Ale naštěstí jsme to všichni vydrželi a, sice po nějakém tom čase, jsme se všichni sešli v Stohovém sedle.

Když jsme všichni dorazili tak jsme se rozhodli, že tam přenocujem, protože počasí se netvářilo zrovna přívětivě. Podle Čuby a Housky nebyl ještě čas na to, aby jsme si postavili stany, protože byly asi tři hodiny. Tak jsme se při čekání aspoň najedli a někteří popřáli Brouzdovi k pondělním narozeninám a dali mu flašku becherovky, která se hned vypila. První nevydržel, asi po dvou hodinách, Termit aspol, kteří byli v tuto dobu za vodou. Zbytek to se stavěním stanů neviděl stejně jako Termit, typoval bych ,že chápal riziko rychlého deště, narozdíl od ostatních. Já jsem na Čubu několikrát naléhal, aby jsme si ten stan postavili, ale on i zbytek mě ňák nechápal. Teprve, až když Termit řekl, že tamty mraky (ty který se na nás hnali), vypadaj na déšť, tak pořád nic (ignoranti), ale hned potom jak to dořekl, tak začínalo pršet. To všichni začali vybalovat stany a následně je stavět. Prostě a jednoduše na poslední chvíli. Stany jsme postavili rychle, ani moc nenavlhli, jenom při dešti do nich trochu mlholilo. Déšť všichni vydrželi, sice trochu zvlhlí, ale vydrželi, a tak jsme se mohli jít bavit stupidníma hrama. Zase tak stupidní nebili, protože se všichni zúčastnění celkem pobavili, a co dokonce prý jsou hry toho typu co jsme hráli trochu na zdokonalení mozkovny. Než jsme šli úplně spát, Houska vybalil malou Findlandii, tak jsme se skoro všichni napili. Potom jsme šli konečně spát, celkem jsme to potřebovali. Spali jsme až do třičtvrtě na pět, kdy se přihnala na můj vkus celkem silná bouřka. Samozřejmě byly, jsou a budou i silnější, ale na to kolik bylo ráno to šlo. Po půl hodině přešla a my mohli vesele spát dál.

V sobotu jsme vstávali poměrně brzo, už před sedmou hodinou. Co jsme asi tak mohli jinýho dělat než si zabalit, spáchat hygienu a vyrazit. Nevim, jak dlouho nám to trvalo, ale asi ne dýl, než když jsme někde jako práčata. Asi půl hodiny než jsme vyrazili, tak okolo nás prošli tři češi říkali, že spali pod širákem na kopci vedle sedla a jaký měli pocity když to při bouřce do toho kopce praštilo. Na sobotu nás čekalo vystoupání na hřeben, zdolání asi tří nejvyšších kopců Malé Fatry. No, tak nejdůležitější bylo dostat se na hřeben, a potom to byla skoro hračka. Šli jsme zase v pravidelném tempu, ujít nějaký ten kus cesty a po té dát přestávku, aby nás dohonil zbytek a aby se stačil odpočinout. Ďák takhle jsme šli až pod Malý Kriváň, kde se rozhodovalo, co a jak budem dělat dál. Tak za prvé jsme přemluvili Marinu, aby s námi šla dál a za druhé, že jíst budem někde na půl cesty mezi Malým a Velkým Kriváněm - poblíž studánky. Však nejdříve cesta pokračovala na Velký Kriváň, kde nás všechny Houska vyfotil. Takový vrcholový foto, protože tenhle kopeček je v celým pohoří ten nejvyšší - má 1730m n.m. plus mínus třista metrů. Pak jsme pokračovali až k tížené studánce. Tam jsme načerpali vodu a popošli o kousek dál, aby jsme se tam najedli. Jedli jsme u takový skalky kde to foukalo o trochu míň než jinde. Chvíli před odchodem si Houska se Zetorem dali soutěž, komu se povede ze skály dál dochcat. Po tom všem jsme se vydali směr Malý Kriváň, ze sedla na hřeben. Následující pauza byla na Kriváni, kde byla pauza na to, aby jsme se mohli vysrat, někteří. Hlavně Zetor, který celou cestu od Dier proprděl, ale strašně u toho smrděl. Potom následoval sestup až ke kopečku před suchým, kde jsme se trhli na dvě části, machři - Já, Zetor, Váša, Houska a Čuba a ten zbytek - suchaři. Ne, že bych chtěl nazývat všech pět, kteří tam byli, machrama, ale byli tam dva zabrždění machři. Sraz jsme si dali u boudy pod Suchým a vydali jsme se na cestu. Cesta na Suchý byla trochu náročnější, byla to samá skalka apod. Na Suchým jsme udělali další vrcholové foto a začali jsme zklesávat dolů. Z rozcestníku pod suchým jsme se vydali směr bouda pod Suchým. Nás pět tam dorazilo asi půl hoďky po sucharech, kteří se napájeli Martinským šitem, Šarinem a Gambáčem, celkem mě překvapilo, že tam něco takovýho vůbec měli. Jakmile jsme se donapájeli, tak jsme nabrali směr Strečno. Tohle byl dost šílený úsek, protože z cca 1100m n.m. sejít na nějakých třista, čtyřista metrů je fakt záhul, hlavně na nohy. Nějak tak jsme se doštrachali až do Strečna. Ve Strečně jsme se zastavili u mostu a čekali na zbytek. Cesta ve Strečně byla opravdu zajímavá. Co všechno jsme stačili se Zetorem a Termitem pomluvit aniž by nás nějakej ten buran slyšel, toho bylo opravdu hodně a možná ještě víc. Co mě opravdu pobavilo, bylo když okolo nás procházeli dva burani a najednou začali mít hlody na Housku. Tak dělal jako by nic, no jeden, když odcházel měl pořád nějaký, ale bylo to dobrý. Najednou se do toho zamíchal Zetor a začali nám všem nadávat. Asi nevyznělo, že to vše začal, kdo jiný než, Zetor.

Po této přestřelce jsme došli na nádraží, kde jsme se trhli na dvě půlky. Jedni jeli - měkoprsa - a druzí Já, Termit, Zetor a Jana. Měkoprsa jeli domů vlakem asi ve třičtvrtě na jedenáct a v Praze měli být okolo sedmé ranní. Z názviska částečně omlouvám vidláky z Plzně a okolí. My jsme měli v plánu jet vlakem, který nám jel v13:07 a v Praze měl být cca 20:11. Menší skupinka, tudíž my ,jsme se odebrali k zaplavenému kamenolomu, kde jsme se vykoupali ve vlažné vodě. Po koupeli se najedli a něják tak se připravovali na spánek, ale jenom dopředu. Proč? Protože nám došla voda a šli jsme se rozloučit s měkoprsama. Rozloučili jsme, ale vodu jsme nenatankovali. Jelikož v hospodě zavírali tak brzo, tak nebyla ani voda, ani tekutý chléb, tak jsme se vydali ke stanu a do spacáku. Ale nějak jsme nemohli usnout kvůli Janě, pořád nás otravovala, tím, že se nemá spát v kuse, že je to nezdravý. Přece se nakonec unavila a my mohli v klidu usnout.

Ráno jsme se pomalu, ale jistě, probouzeli a hodně dlouho nám trvalo než jsme vstali. Jelikož jsme neměli co pít a ani jíst, no jíst jo, ale muselo se to povařit, tak jsme se museli vydat do vesnice pro vodu. Vodu jsme nabrali v hospodě a ještě přikoupili nějaký ten sýr na mlsání. Ďák tak jsme se nasnídali, zabalili si a při dlouhé chvíli jsme se jen tak povalovali. Mezi touto námahou Zetor s Termitem koupili nějakou tu kofolu, i když nebyla zrovna nejlepší. V 13:04 nám jel vlak do Žiliny a o půl hoďky z Žiliny do Prahy. V kupé jsme byli s dvouma ukrajincema, kteří si nás radši nevšímali. Ve vlaku jsme se bavili historkami všeho druhu, přípravou výletu pramínku do ráje, jídlem a pitím. Jídlem a pitím se bavila hlavně Jana, která zaprasila celé kupé i ostatní, hlavně mě. Na Hlavák jsme se dostali s čtvrt hodinovým zpožděním, poté jsme se vypravili metrem na Smícháč, protože tam Termit auto. Autem jsme zajeli do Mac Donald's na hamů papů svačinku. Po sváče nás Termit hodil domů.