... v dědine Terchová žila tarchavá žena. Jmenovala sa Mária Jánošíková rodená Trautenbergerová...
                                        Radošínske naivné divadlo, hra Jánošík

Od nášho žilinského zpravodaje:
Skupina trinácti českých turistov bola nalezena mŕtva v sedle pod Stohom v pohorí Malej Fatry. Mladí turisti prespávali búrku vo stanoch keď do jednoho stano uderil blesk. Ostatných zožral medveď.

Vylodili jsme se v Těrchovej pod štíty Malé Fatry. Bylo něco po šesté hodině a my vylezli z autobusu, který nás přivezl z Žiliny. Vydatná snídaně a veselá nálada v družstvu navíc utužená čtvrhodinkou baseballu přináší své ovoce - čerství stoupáme do hájenství Jánošíka a jeho bandy.

Medzirosutcové sedlo je pěkný kousek krajiny. Před námi Malý Rozsutec, za námi Velký, a tak v druhé skupině stoupám na Malý Rozsutec a otevírá se mi pěkný výhled na Těrchovskou dolinu, Velký Rozsutec a hřebeny Fatry. Po krátké svačině jdeme směrem Velký Rozsutec. Marinu necháváme hlídat batohy a škrábeme se nahoru. Asi v půlce se mi toho fakt chce nechat - Jejda už vypadá taky unaveně a lezu jako lazar. Když před vrcholem potkávám chlapa a dvě ženský - všichni s sebou velký bágly, tak tiše smekám. Dorážím na vrchol, piju něco vody, jím sušenky (sto plus jedna pusa pro Marinu) a s díky odmítám sladký Salko. Výhled je úchvatný a slibuju si, že to není naposled, co tohle vidím na vlastní oči. Postup dolů je samosebou horší, protože dost bolí má čtvrstoletá kolena. Jejda peláší jako splašenej hadr dolů a brzy mizí v kleči.

Protože je kolem poledne, tak přichází první změna počasí - a to k horšímu. Začíná pršet, a i když to není lijavec, tak je to nepříjemné. Je to přesně takový déšť, který nemůžete přestát jen tak, ale v pláštěnce se odporně potíte. Nasazuji proto na batoh deštník a jdu blátem mezi klečí. Odporně mi to klouže - musím si doma nechat podrazit kanady. Dorážím k rozcestníku pod Stohom a toužebně se chytám žlutě natřené železné tyče - jediného pevného bodu v okolí. Cítím se v tom děšti a blátě konečně trochu bezpečně. Asi dvě až tři milisekundy poté mi vypovídají kanady poslušnost a hlásí se zemská přitažlivost. Padám do bláta na zadek, ohnutý deštník mě teď nechrání a tak se jako stoletý lazar s křivicí šplhám po tyči nahoru. Konečně stabilní poloha, narovnávám deštník a ujišťuji se, že mě v mém pádu nikdo neviděl. Vzduch čistý, nikdo mě ... vžum a sedím v bahně znovu. Vodopád nepublikovatelných slov se spouští a rozeznívá mé hlasivky. Pak už se jenom chechtám své blbosti.

Dochází Jana a vesele hlásí, že ještě neuklouzla. Hmmms a přichází zdeptaný Jirka. Představuji si, že takhle zdrchaně vypadal Messner, když mu těsně po zdolání K2 a totálním vyčerpání přinesli místo oběda daňové prohlášení. Nechávám Jirku s mým batohem a jdu pro Marinu, protože jí dlouho nikdo neviděl. Marina šla nějakých dvěstě metrů pozadu, ale viditelně v pohodě. Je to asi typ toho neúnavného workoholického dříče...

Kloužeme od rozcestníku k sedlu pod Stohom a přestává pršet. Vaříme bramborovou kaši s masíčkem a zaplácáváme žaludek. Potom čaj a nálada se spravila. Nevíme jestli postavit stany tady nebo se přesunout dále. Všichni sborem odcházíme za Termitem a Zetorem, neb dole našli místo, kam se vítr nedostane. Pár minut tam mezi megadrny udupáváme hnízda na spaní. Nějakou zatrolenou náhodou tu profukuje mnohem stejně jako nahoře. Vracíme se. Pak tedy konečně jíme, doráží tříčlenná parta, se kterou se znovu zdravíme.

Kolem šesté hodiny začínáme stavět stany. Porůznu se schováváme do zatím suchých spacáků. Písa, Tom, Jirka, Čuba, Vašík a já (V.P.) hrajeme výrazně náročné intelektuální hry. Po asi půl hodině zjišťujeme, že by tu mohli Houska s Vášou zůstat, neboť si náramně rozumí a vystačí si sami... Pak už jdeme spát všichni. Usínáme sladce, jsme unavení. Brzy ráno se na 100% budí i ti nejzatvrzelejší spáčí. Opravdu už nemůžeme dospat. Je krátce po čtvrté hodině ráno. Stan se ohýbá jako v aerodynamickém tunelu při testu obtékání (nejdřív má Cx okolo 0.5, pak foukne víc a víc a Cx se snižuje na 0.3 až 0.2 jestli mi rozumíte). Pak začne skutečné obtékání a drsně prší - tolik, že ve stanu začíná mrholit (celta tropika je z matroše s výdrží 1000 mm vodního sloupce). Netoliko tomu tak - začíná hřmít a později i blýskat. Zdá se, že bouřka je asi kilometr a půl od nás - tj. v oblasti obou Rozsutců až na jeden hnusnej blesk asi 300 metrů od nás. Je mi žinantní sdělit takovému publiku tuto pravdu, ale fakt jsem se bál a byl jsem moc rád když bouřka odešla.

Ráno však nahradilo noční utrpení - studený ostrý vítr odnášel mraky z jižního údolí a foukal je přímo přes sedlo, kde jsme spali. Je to moc pěkný vidět rozjetý mrak, který se na vás řítí z údolí nebo z kopce rychlostí 10-15 metrů za sekundu a ve chíli jste jím obklopeni a vidíte jedotlivé části mraku procházet okolo a nakonec zmizet v dalším údolí. Za větrného počasí snídáme a balíme, fotíme a vyrážíme.

Když dorazíme na Stienky je Velký Kriváň jako na dlani a vidíme tu hrůzu - po lanovke prihádzajů turisti ako mravci a rozliezajů sa po vrcholoch Fatry. Záhy je potkáváme na vrcholu hory Chleb - jsou to internacionální grupy - slováci, moraváci, slezáci i čecháčci. Docházíme k lanovce a pohled na Kriváň je dost nechutný - stáda lidí proudících nahoru a dolů. Sebereme se ale a předcházíme tlupu slovenských dětiček ( S dovolením! , Čože? , S dovolením! atd furt dokola) a na Kriváni děláme vrcholové foto + standardní měření GSM operátorů + několik CB spojení ( Tady Petr z Modřan toho času na Velkém Kriváni... ).

Cestou k Malému Kriváni nabereme vodu ve studánce a dáme vydatnou stravu. Nacpaní se pak škrábeme do kopce a já cítím luncheon meat ještě snad dvě hodiny. U rozcestníku pod Suchým se dělíme na skupinu Ostrý (tvrdý chlapi) a Vrstevnice (rozumný chlapi) a potkáváme se až v chatě pod Suchým. Nejsem pivař, ale Gambrinus v porovnání s Šarišom nebo Martinským Zdrojom je prostě a jasně nebe a dudy. Nebo lépe pivo versus samoser. V chatě probíhá školení členů horské služby a ženský je vokukujou a HS zase vokukuje ženský. ( Píso, je tam plná chata chlapáků a někteří jsou i fousatí! , Jó? Íííí! ). Při sestupu do údolí Váhu se HS loučí slovy: No běžtě, ale baby ste tu mohli nechať . Při tom pomyšlení se můžeme jen zasmát.

Scházíme snad nejhorším úsekem cesty - dolů k Váhu. Nekonečná cesta z kopce, svaly a kolena trpí a Váh je pořád strašně hluboko. Navšívíme Starý Hrad a dále klesáme až nakonec potkáváme první domky patřící do katastru obce Strečno. Potkáváme také konečně tupou agresivitu - dvě ožralé paka, která si své komplexy vybíjí hláškama: Choctě do piči zajebanci zkurvení a tím čerpají čtyřicet procent svého košatého slovníku. Skoro to připomíná slavnou hlášku jednoho nejmenovaného slovenského politika, že?

Spočíváme na Strečenském nádraží, vaříme poslední zbytky jídla a čekáme na vlak. Čtveřice odvážlivců rozbíjí stany u nedalekého jezírka a je jim asi fine. Než odjede vlak, tak se loučíme a odjíždíme do Žiliny, do Čech, do Prahy.

Naprosto sqělý víkend skončil, bolí nohy, klouby, ale jinak bude vzpomínka na velmi dlouho. Díky lidem, kteří přijeli, ostuda lidem, kteří zůstali doma. Díky.

P.S. Ano, den po příjezdu jsem dostal lehkou salmonelu a Vendulka mě následovala.

                                    pevnou stolici přeje Q+J